Netradiční grindcorová úderka ze země javorového listu, vedená sympatickou vokalistkou Mel, se dá bez debat zařadit mezi to nejlepší, co současná kanadská extrémní scéna nabízí. Aktuální sedmipalec je ani ne dvanáctiminutovou exkurzí poctivě nasypaného grindu, technického deathu, ale i sympaticky energických punkových hoblovaček s vlastním svojským ksichtem. Podtrhuji sousloví s vlastním ksichtem, jen málokdo totiž zní v těchto žánrových vodách stejně osobitě. Relapsáčtí odchovanci FUCK THE FACTS si navíc nikdy nedělali s žánrovými šuplíčky příliš hlavu. Instrumentálně excelentně vybavená kapela má na aktuálním materiálu stále štiplavě špinavý zvuk poplatný podzemní scéně, nicméně nejde o žádnou zvukovou fušeřinu. K FUCK THE FACTS se tento zvuk lehce šmrncnutý noisem prostě hodí. Disharmonické sekačky, vazbení kytar i poctivá deathgrindová jízda na sporé ploše dělají z tohoto materiálu asi nejnadupanější EP s podobně úspornou stopáží, jaké jsem kdy slyšel. Vše je zkomprimované tak, že kdykoliv si EP pustím celé, nemohu uvěřit tomu, že celek nemá dokupy ani těch dvanáct minut. Nad tím vším se vznáší vokál jedné z nejsypatičtějších holek na grindovém nebi - Mel Mongeon. Tato drobná blondýnka rozhodně nevypadá jako frontmanka grindcorové kapely, nicméně zdání klame. V kombinaci s obrovitým dlouhánem Marcem Bourgonem, který u FUCK THE FACTS vytírá spodní patra svoji baskytarou, sice tvoří poněkud vizuálně bizarní dvojici, hlasově je však vše více jak v pořádku. Oproti poslednímu plnohodnotnému albu „Disgorge Mexico“ postrádám umírněnější a atmosféričtější polohu FUCK THE FACTS, která dodává kapele hned několik dalších dimenzí, ale celkem dobře chápu, že zde na ní zkrátka nebylo místo. Nezbývá, než se těšit na další dlouhohrající desku. Nebo alespoň nějaké to další splitko – na tento formát jsou FUCK THE FACTS odborníci.